Strach z řízení aut

Skončila jsem ve vězení a nyní se připravuje na svoji novou práci. Ale má to háček. Mám strach z řízení aut a v nové práci řízení budu potřebovat.

Strach z řízení aut

Ti, kteří pravidelně čtou moje články, si jistě pamatují, že často říkám, že bych nikdy nechtěla být bachařem (pozdě) a řidičem autobusu.

Mám totiž fobii z řízení aut. 

Posledních deset let bych udělala cokoliv, abych se vyhnula řízení. Kdyby se něco stalo partnerovi, zavolala bych mu taxíka místo odvozu do nemocnice. Jen při představě řízení mě popadala panika, potím se, chce se mi na záchod, a buší mi srdce. Představa, že bych měla mít nějakou interakci s ostatními auty? Díky, nechci. Že bych měla někoho vozit? Akorát bych nás zabila, proč riskovat takové nebezpečí na silnici jako jsem já. Auto jede víc než 100 km/h? Držím se a modlím, ať dojedeme, vidím se ve svodidlech.

Řidičák mám od svých 18 let. Za posledních dvanáct let jsem ale nařídila maximálně 500 km. Z toho celých 0 km za posledních 7 let. Úspěšně jsem si totiž s plynoucími roky vybudovala solidní strach z řízení aut. A nejsem zdaleka jediná.

Zn. Aktivní řidič

Jenže. V lednu jsem po čtyřech letech dostala dlouho vyhlížené švédské občanství a s tím možnost hlásit se na atraktivní pozice. Zároveň mi švédské úřady konečně přiklepli změnu příjmení, nechala jsem si sebrat -ová. Už jsem byla unavená z toho, jak jsem byla vždy okamžitě zařazená do kategorie „holka z východní Evropy“.

Se švédským pasem a svěťácky znějícím příjmením jsem rozjela hledání nové práce. Už jsem po ní brousila dlouho, ale ne a ne něco najít. Moje německy znějící příjmení sklízelo takový úspěch, že jsem ve třech měsících měla 10 pohovorů a několik nabídek práce najednou.

A nakonec mi nabídli práci snů. Akorát to mělo jeden háček. Musím být fakt dobrá kamarádka s autem. Řízení je totiž součást práce. V jednom kole výběrka nám řekli, ať napíšeme na papír, čeho se bojíme. Přemýšlela jsem, zda je vhodné napsat, že se docela bojím řídit… Píšu, že řidičský průkaz mám, ale nejsem teda moc aktivní řidič…

Práce snů

Práci nakonec dostanu. Když mi budoucí nadřízená volá s nabídkou, říká:

My bychom tě chtěli, ale musíš sama sobě položit otázku, jestli to zvládneš s tím řízením. Ptám se tě tedy – zvládneš to? Budeš schopná řídit, tak abys prošla náročnými interními kurzy?

V hloubi duši vím, že tohle si nemohu nechat utéct a musím to zkusit.

Autoškola pro začátečníky

Jak se během pár měsíců dostat ze stavu „nesednu si za volant ani za zlatý prase“ do stavu „miluji rychlou jízdu“? Dobrá otázka.

Strach z řízení aut, který je absolutně nelogický, mě paralyzoval posledních 10 let. A teď ho MUSÍM zlomit. Nedala jsem si absolutně žádnou jinou možnost. Prostě musím.

Náš mozek vývojově zůstal někde na savaně a od té doby se moc nezměnil. Když tělo cítí nebezpečí, tak začne v hlavě blikat výstražné světlo: Nebezpečí! Pozor! Nedělej to! Je jedno, jestli se jedná o řízení, strach z výšek anebo hadů. Věděla jsem, že můj strach z dopravy je jaksi přehnaný, a že jestli někdy chci situaci změnit, musím svůj mozek přeprogramovat. Mám na to několik měsíců. A moje výstražné světlo v hlavě bliká docela intenzivně.

Jak se znovu naučit řídit

S železným odhodláním se rozhodnu se postavit této výzvě a sestavuji plán pro příští měsíce. Když řeknu, že jsem v květnu nevěděla, jak auto nastartovat, nepřeháním. Proto jsem taky začala na parkovišti, kde jsem byla týden, dva, než jsem se vůbec odvážila na silnici u garáže. Naučila jsem se znovu od píky, jak funguje spojka, proč mi auto pořád chcípá, jak pracovat s plynem a brzdou, jak se rozjet do kopce.

Začala jsem se sama sebe ptát, proč mám vlastně strach z řízení aut. Hodiny jsem se dívala na Youtube, kde lidé popisují, jak se bojí řídit. Pořídila jsem si blok a začala jsem si psát svoje pocity, reflektovat, psát si teoretické poznámky o tom, jak fungují auta. Dost mě uklidnilo, že rozhodně nejsem jediná. Hlavně mladé ženy bojují s podobným strachem – nebo o tom minimálně o dost více mluví. Pochopila jsem, že opatrný začátečník přece nemusí znamenat nebezpečí a pohroma. Řidič začátečník nerovná se pirát silnic a zabiják.

Hodiny na parkovišti

Z parkoviště jsem začala postupně jezdit okolo bloku. S přítelem, který mi vysvětloval, co a jak – tenhle kluk by měl mít fakt velkou svatozář. Nikdy mě totiž nepeskoval, že jezdím pomalu, že mám špatně zařazeno, že ničím auto. Neříkal mi, že jsem nemehlo, i když jsem nemehlo byla. 

Jedna z věcí, která mě děsila, byla špatné odhadnutí dopravní situace. Odbočím do protisměru. Vjedu někam, kam nemám. Zůstanu viset na křižovatce. Nepoznám značku. Nestihnu zastavit. Pořídila jsem si tedy švédskou učebnici autoškoly. Do deníčku jsem si napsala seznam věcí, které musím dohnat a znovu otevřela Youtube. Na Youtube je totiž strašně moc (anglických, švédských) kanálů, kde instruktoři autoškoly polopaticky vysvětlují, jak to v autě funguje.  Když jsem se pořádně naučila značky a předpisy, tak se rapidně snížilo riziko, že vjedu někam, kam nemám. Nebo ještě hůře – že se třeba srazím s třímetrovým dospělým losem, což je tady na severu mimochodem reálná hrozba a příčina 65 000 dopravních nehod.

Mít se rád

Ty jsi ale blbá, zase ti to chcíplo. To teda byl výkon zase! Ty jsi teda amatér! Takhle jsem na sebe mluvila, když jsem se začala učit řídit. Totálně jsem se sabotovala tím nejhorším způsobem. Je to někomu povědomé? Zakázala jsem si to. První týdny jsem se musela dost hlídat, aby mi nevyletěla z pusy nějaká ta nadávka směrem k mé osobě. Přestat se shazovat je o dost těžší, než se zdá. 

Někdy je těžké přijmout, že se učím, a že mi jdou některé věci pomaleji. Nepodléhat panice, že se tohle snad nikdy nenaučím. Netresovat se, že mě auta předjíždí a někdy dokonce zatroubí. Ale musím tohle hodit za hlavu a soustředit se na to co je v téhle fázi mé cesty.

Jde to!

Mozek ještě protestuje a výstražná světla v hlavě blikají, ale už nemůžu říct, že bych měla fobii z řízení aut. Nemám fobii, mám respekt. Změnit nastavení mozku nějakou dobu trvá, ale jde to. I mě, beznadějnému případu. Ještě se maličko bojím jezdit úplně všude, ale už vím, že jsem ušla velkou část cesty. Mám solidní šanci se konečně zbavit omezení, které strach z řízení auta posledních deset let přinášel.

Pár měsíců zpátky bych nevěřila, že se dá zbavit strachu, který je tak hluboce zakořeněný. Byla jsem srovnaná s tím, že řízení bude moje fobie do konce života, a že se s tím musím naučit žít. Znovu jsem se přesvědčila, že my lidské bytosti jsme schopny velké adaptace a naučíme se mnohem více než si za bdělého stavu připouštíme. Jen se musíme odvážit. A teď už si držte klobouk, jedeme!