Negativní dojmy, které se ve mě nahromadily za prvních sedm měsíců ve Švédsku.
Když jsem se přestěhovala do Švédska, nějak jsem tušila, že to asi nebude procházka růžovým sadem. Upřímně jsem se radši moc nezaobírala tím, že jedu do země, o které mám v podstatě nulové znalosti, kromě toho mála, co si pamatuju z nudných hodin zeměpisu. O negativních pocitech v cizině se tak často otevřeně nemluví...
To, co popisuji, není vina Švédska. Většina je na mě. Švédsko je naopak země plná neuvěřitelně otevřených a tolerantních lidí, ve které se špatně nežije. Ale i ve Švédsko, ať je sebeotevřenější a vítající, je pro cizince někdy fakt naprd. A tohle vám o Švédsku nikdo neřekne.
O Švédsku jsem věděla, že je fakt dost drahé pro někoho, kdo pracuje v české státní správě, že je tam zima, běhají tam zkvašenými jablky opilí sobové, že si tam děti vládnou nad rodiči. Jo, a taky tam že tam mají Ikeu a jedí tam masové kuličky.
Přesto, že jsem nebyla úplně naivní, že mě ve Švédsku přivítají s otevřenou náručí, tak nějak jsem doufala, že člověk, který má vysokou školu a je celkem jazykově vybaven, se uchytí časem bez výraznější ztráty svojí cti. Jenže to bych se nemohla stěhovat do nevelkého Göteborgu a nemít vystudovanou školu neobvyklého směru – čti Policejní akademie.
Ač jsem se po teoretické stránce připravila hodně, na realitu jsem moc připravena nebyla. Kromě toho, že jsem první večery probulela, čekalo mě několikaměsíční úřednické peklo uprostřed třeskuté švédské zimy. Ač nejsem bábovka ležící doma za pecí, tentokrát jsem trpěla, že (teď už natrvalo) nemůžu zvednout telefon a za patnáct minut být u ségry nebo za hodinku u rodičů. Že meškám a vzdaluji se životům svých českých kamarádů, mojí rodiny.
Zadarmo to tady nemá nikdo
První můj kolosální švédský omyl mě čekal na úřadech. Abych ve Švédsku existovala, musela jsem mít personnummer, obdobu rodného čísla. Jasně, jsem z Evropy, nejsem úplně blbá, snad nebude nikdo dělat problém. Omyl. Číslo mi dvakrát zamítnuli kvůli papíru, který jsem v Čechách nemohla kvůli nedostatečné harmonizaci evropských předpisů prostě dostat.
Zamítnuli mi žádost jednou, dvakrát. Napotřetí jsem šla o číslo žádat, když jsem bydlela ve Švédsku šest měsíců. Přišla jsem na úřad a předložila dokumenty. Úředník se na nás podíval a posléze řekl, že mi číslo znovu zamítnou. Podat žádost můžu, ale ať nepočítám s nějakým úspěchem. Vyšla jsem na ulici a na nejbližší lavičce jsem se prostě složila. Já už na to kašlu. Tohle nemám za potřebí. Švédsko mě nechce navzdory tomu, že nejsem sociální případ a snažím se opravdu poctivě. Po půl roce si nemůžu ve Švédsku zařídit ani bankovní účet, protože mě odmítají kvůli tomu, že nemám švédskou občanku.
Já nejsem natvrdlá, jen neumím švédsky
Švédština, dlouhý to boj. Od té doby, co jsem přijela, se učím švédsky. Lidé okolo říkají, že trvá zhruba dva roky se naučit plynně švédsky. Dva roky?! Se všichni zbláznili, že bych byla ve škole další dva roky! Já to zvládnu za polovinu, za čtvrtinu! Nemůžu čekat dva roky než se naučím švédsky. To mě dřív zavřou do blázince. Samozřejmě je potřeba říci, že mám obrovské štěstí, že si můžu vůbec dovolit do školy chodit a jazyku se věnovat na rozdíl od tisíců lidí, kteří mají na bedrech svoje početné rodiny.
Do Švédska jsem přijela v lednu, v nejhorším období roku, kdy je tma téměř permanentně. Měla jsem to štěstí, že jsem začala ve škole hned po pár dnech příjezdu do Švédska. Menší štěstí jsem měla v tom, že jsem skončila v obecném kurzu s lidmi různého vzdělání. Kurz, ve kterém jsem potkala lidi téměř nevzdělatelné, se mísil s lidmi, kteří mají evropské vysokoškolské zázemí. Nás anglicky mluvících (většinou) Evropanů ale bylo nedostatkové zboží, tak jsme se podřídili ne zrovna závratnému tempu skupiny.
Skončila jsem v mase lidí, kterým vysvětlovali učitelé, co to znamená demokracie, a že ve Švédsku musíme respektovat ženy stejně jako muže. Jak jsem zjistila, bylo velice těžké přesvědčit švédské učitele o tom, že tyhle věci znáte. Kamkoliv jsem přišla, každý hned předpokládal, že danému problému nerozumím. Často ale byla chyba na straně administrativy. Ale když mluvíte švédsky hůř než roční dítě, vaše oduševnělost se prokazuje opravdu težko.
Jen práce zadarmo vede k té placené
Planula jsem nadšením, když jsem zjistila, že naše škola nabízí stáže. Hned první týden jsem přišla za poradci a anglicky jim vysvětlila, že jsem pracovala v oblasti správního práva a migrace. Jako ostřílená dobrovolnice jsem jim vysvětlila, že když zadarmo, tak bych ráda dělala něco, co mi bude v budoucnu užitečné pro CV. Domluvili jsme se s poradkyní, že mi napíše e-mail, zda se něco najde. Přece jen nabízí tenhle servis, tak mi určitě pomohou?!
Omyl byl pravdou. Sama jsem si našla brzy dobrovolnictví v Červeném kříži a byla jsem celkem iritovaná, že poradkyně je k ničemu. Z celého počinu bylo opravdu nepříjemné nedorozumění. Celá moje iniciativa skončila tím, že jsem před celou třídou dostala veřejně pranýř za to, co vlastně člověk čeká bez jazyka. Myslíme si snad, že nás někdo bez švédštiny zaměstná? Ani náhodou! Laskavě sražte paty k sobě, jděte na pár týdnů uklízet zdarma do hotelu a pak možná se rozhodne vás někdo zaměstnat – to je poselství poradců v naší škole k mase studentů.
Blakosklonost Evropanky se mi nevyplatila
Byla jsem kvůli tomuhle všemu na všechny učitele pořádně naštvaná. Silně jsem kroutila očima s morální nadřazeností Evropanky nad otázkami o demokracii. Odmítala jsem odpovídat na takové přízemní otázky a z diskuzí o tom, zda v mojí zemi pomáháme starším lidem, mi vstávaly vlasy na hlavě.
Samozřejmě se mi můj tichý blahosklonný despekt vymstil – první učitelka si nezapamatovala k mojí smůle ani moje jméno a o několik měsíců se tedy zpozdilo moje přesunutí do jiného kurzu. Od té doby jsem si dávala pěkný pozor na to, aby si mě učitelé zapamatovali hned na první hodině.
Po několika měsících, kdy bylo zřejmé, že půlka třídy je fakt nevzdělatelná a druhá aktivnější půlka se zjevně nudí, jsem byla posunutá s kamarádkami z Evropy do vyšší třídy. Potkala jsem zde albánskou paní učitelku, která narozdíl od Švédek prošla cestou cizinky. Z Kosova její rodina utekla v devadesátých letech a tady do školy nastoupila v šesti letech bez jakékoliv znalosti švédštiny.
Paní učitelka Lilly mi zachránila vyhlídky na dalších pár měsíců. Brzy jsem totiž zjistila, že i nová třída je moc jednoduchá pro někoho jako já, kdo je posedlý naučit se jazyk za pár měsíců. Nesměle jsem se zeptala, zda bych mohla přestoupit do vyšší třídy. Paní učitelka řekla, že nejen že můžu přestoupit do další třídy, dokonce mě už připustí k první národní zkoušce.
Učím se švédsky mezi lékaři
Měsíce před ostatními spolužáky jsem zkoušku složila. Součástí písemné části zkoušky byl motivační dopis. Moje učitelka Lilly po přečtení uznala, že umím počítat do pěti. Podpořila mě a pochválila, že tak dřu. Řekla mi, ať to nikdy nevzdávám, že se ve Švédsku neztratím. A přesunula mě do třídy pro lékaře.
Zdravotního vzdělání si ve Švédsku váží nehledě na váš původ, a tak jsem se ocitla ve třídě plné syrských zubařů a zdravotních sestřiček z Asie. Velmi VIP třída, kam chodí těch pár lidí z celé tisícovky, kteří mají vzdělání, o které má Švédsko takový zájem, že lidé dostanou všechny možné prostředky k tomu, aby se za podpory učitelů naučili švédsky co nejrychleji. Požehnání ve třídě, kde počítají s tím, že víte, co to je demokracie. Tetelila jsem se nadšením. Přístup učitelů byl tak odlišný. Po týdnu jsem zjistila, že i tato třída je na mě ale moc jednoduchá. Tenhle kurz budu mít hotový v rekordním čase.
Tvrdá realita mimo školní lavici
Znatelně cítím, že se člověk bez znalosti jazyka může fakt cítit extrémně blbě. Ač jste v civilu třeba jaderný fyzik, když se neumíte vyjádřit v zahraničí ve správném cizím jazyce, vypadáte jako trubka, co nenapočítá do pěti. Při učení švédštiny mě to pořád a stále vytáčí. Se svými známými z Červeného kříže kombinujeme oba jazyky a v každém případě mě to štve. Když ostatní mluví anglicky, stydím se, že to nezvládnu ve švédštině, a když se mluví ve švédštině, vztekám se, že mluví rychle a nemůžu se zapojit hodnotně do konverzace.
Ve finále mě fakt, že se ještě nevyjadřuji jako rodilý mluvčí, sráží na kolena. Připadám si malinkatá, z normálně extrovertní holky se v cizím jazyce stane tichošlápek, co odpovídá jednou větou, protože by nad čímkoliv delším musel přemýšlet několik minut. Rázem zapomínám na to, kdo jsem a nesmyslně fantazíruji o tom, jak mě všichni okolo hodnotí jen srze mojí vyjadřovací schopnost. Přijde mi, že mě ve Švédsku válcují lidé, které bych v angličtině nebo v češtině nepovažovala za vážnou konkurenci. Jenže oni mají, co já nemám – švédštinu, tedy klíč ke kultivovanějšímu projevu.
Prdět a vyjednávat
Po sedmi měsících ve švédsku mě přijela navštívit moje rodina. Jelikož přítel česky nemluví, mluvili jsme anglicky. Občas se ale konverzace přetavila do češtiny, zvláště, když jsme mluvili o nějakých trapných věcech. Bylo mi jasné, že jediná volba, jak přitelovi vtipnou konverzaci přeložit, je uchýlit se do tajného jazyka, do švédštiny. Tak jsem začala: Min familj diskuterar om en man som ´´průtar´´ (Můj záměr: Moje rodina mluví o člověku, který prdí). Přítel se na mě nechápavě podíval. Vad? Prutar (průtar)?! Cože, kdo vyjednává (průtar)? Říkáš to úplně špatně! Ulevit si se totiž řekne prutta (prutar), ne prutar (průtar). Řekla jsi, že člověk vyjednává, ne že si chce ulevit!
Na zaměstnání si asi chvíli počkám
Moje představa byla, že v Göteborgu, který je velký jako Brno, nebude problém najít nějakou administrativní práci pro anglicky mluvící. Jenže to nebylo o nic jednodušší než si najít jako cizinec práci v angličtině v Brně. Takže vlastně práce mimo technologickou sféru jen ve švédštině, aha, ale já neumím ani slovo.
Po pár měsících školy jsem se cítila už fakt hodně špatně. Jsem na podpoře v nezaměstnanosti, nemám práci. A nejsem stále plynulá ve švédštině. Ignorovala jsem vytrvale fakt, že to není moje vina, že se prostě švédsky za měsíc nenaučím. Naslepo jsem odpovídala na pracovní inzeráty, které jsem si překládala pomocí Google překladače a doufala jsem ve správnou verzi překladu. Pokaždé jsem se vrátila k tomu, že jsem pro většinu pozic bez švédštiny naprosto nepoužitelná.
Včetně uklízím záchody v hotelu
V podstatě jsem měla štěstí, po čtyřech měsících jsem si našla brigádu v hotelu jako uklízečka. Znovu jsem uklízela, vrátila jsem se zpátky o několik let, kdy jsem si úklidem přivydělávala jako student. Hned první týden jsem dostala zánět šlach v noze i ruce, moje předchozí kancelářské zaměstnání nevyžadovalo zrovna hodně pohybu. Byla jsem vděčná za to, že mám šanci vydělat si nějakou korunu, abych se necítila jako příživník. Zároveň jsem stejně trochu v hloubi duši trpěla, že delám něco, co bych nazvala v Čechách podřadným zaměstnáním. Spolu s mongolskou chemičkou z Vídně, politicky pronásledovaným účetním z Azerbajdžánu a africkým inženýrem z Německa, kteří navíc nemají ten luxus, že jejich rozvrh směn je díky relativní finanční zajištěnosti tak děravý jako ten můj.
Volby ve Švédsku
Buď jsem pitomá nebo jsem šílená. Po třech měsících švédštiny jsem totiž odpověděla na zaměstnání člena volební komise. Vlastně jsem ani tak úplně dobře nerozuměla, kam se vlastně hlásím. Že požadují dobrou švédštinu? To se taky pořeší…
Překvapením byl pohovor o několik týdnů později. Dalším překvapením bylo, že i po tom, co jsem absolvovala pohovor, kde jsem si musela googlit slovíčka z pokládaných otázek a na otázku, (znovu!) co pro mě znamená demokracie, mě zaměstnali. Zlatým hřebem pohovoru byl můj lingvistický výkon s mým budoucím šéfem, který se se mnou na odchodu snažil zapléci rozhovor o jeho dceři, co bydlí v Rokycanech. Bohužel místo odpovědi na otázku, které jsem kvůli extrémně mumlavé výslovnosti vůbec nerozuměla, byl odměněn mým úsměvem a zbabělým ústupem.
Za dva měsíce musím zvládnout brigádu jen ve švédštině
Měla jsem dva měsíce na to, něco pravdu udělat s tou švédštinou, protože mě čekala vize toho, že budu dva a půl týdne sedět u volební komise po půl roce švédštiny jako pověřenec švédského království, budu přijímat hlasy od rodilých Švédů a vůbec reprezentovat demokratické volby.
Dva měsíce uplynuly a já jsem ze sebě něco po půl roce vyplodila. Začala jsem ale silně pochybovat, jestli tenhle výkon stačí na členku volební komise. Pochyby pokračovaly, když přišel den, kdy jsem měla jít na školení. Velice hluboce jsem doufala, že se mě nikdo nebude ptát na nic. Po pár minutách nás rozdělili do skupinek podle toho, v jakém volebním okrsku budeme.
Moje skupinka se skládala ze mě a dvou bělovlasých Švédů, kteří byli o nejméně půl století starší. Úpělnivě jsem se snažila všechny přestávky na školení zmizet do nejdále od skupinky, opravdu jsem nestála o konverzace, kde se projeví, že vlastně švédsky neumím. No, co naplat. S těmito lidmi budu sedět každý den osm hodin u volební komise a prostě komunikovat budu muset.
První dva dny členky volební komise mi prošly překvapivě dobře. Čekala jsem totiž, že totálně vyhořím a cokoliv menšího než apokalyptický trapas bylo lepší. Třetí den jsem ve své hlavě propadla. Nejdříve jsem měla pocit, že moje kolegyně nesnáší imigranty a nechce vedle mě sedět, protože nemám perfektní švédštinu, posléze mě vyděsil mumlající šéf tak, že jsem utekla na záchod a ve finále jsem nezvládla už ani zapsat diktované rodné číslo.
Měla jsem představu, že první den bude nejhorší a následně už vše půjde strmě nahoru. Ouvej. Čtvrtý den jsem nakráčela do kavárny v knihovně, zda mi ohřejí oběd. Nepříjemná paní mě svým dotazem tak rozhodila, že jsem ztratila veškerou odvahu zeptat se, zda si mohu půjčit příbor. Co teď? Rajskou rukama jíst nemůžu. Nezbývalo než se uchýlit k zoufalému kriminálnímu kroku – lžičku jsem si z kuchyně kavárny půjčila za zády obsluhy.
Není třeba dodávat, že od plánovaného kroku, že lžičku nechám nenápadně na stole, jsem upustila kvůli tomu, že má drobná krádež bude určitě odhalena. Mezitím jsem totiž zažila další otřes od starého pána, který se ptal na seniorský klub a kvůli mé nedoslýchavosti mi-musel-všechno-pomalinku-pečlivě-slabikovat.
Jedno nelze mému zážitku z voleb upřít – za pár dní již profesiálně ovládám citoslovce jako jahá, ohó, hmhh a uusss, což je vlastně polovina obsahu celé konverzace s běžným Švédem.
Nejsem o nic lepší než ostatní
Můj příběh plný frustrace je úplně stejný jako příběh každého imigranta, co sem přijde. Vlastně ten můj příběh je v jednom o dost jednodušší: aspoň neutíkám z války, netrpím ve Švédsku hladem a mám díky vzdělání nějaké vyhlídky do budoucna.
Je úplně jedno, jestli jsem černá, bílá nebo zelená, nikomu švédštinu do hlavy nenalejí a také práce se tu nerozdává každému na potkání. K smrti mě vytáčí řeči spolužačky z Balkánu, která s nenávistí koukala na zahalené muslimky ze Somálska a cedila mezi zuby, že Švédsko bude litovat dne, že si sem tyto lidi přivedl. O co je lepší ona, cizinec z Balkánu? Nebo cizinec z Ameriky? Z Čech? O vůbec nic. Také neumí švédsky, takže je vlastně v očích domorodců dočasně celkem jedno, odkud jste – negativní pocity a občasná beznaděj se stejně jako naopak štěstí a úspěch na nikoho nelepí na základě toho, odkud do Švédska přišel.
