Volba zůstat v jedné zemi bude vždycky volba nezůstat v té druhé. Ve Švédsku budu napořád Češkou. V Čechách budu liberální Švédkou, která moc nerozumí, co se v Čechách děje.
Kde domov můj?
Je mi 28 let. Od svých dvaceti let jsem vystřídala několik dočasných domovů v několika různých zemích. Když mi bylo 10 let, představovala jsem si, že pracuji v OSN, což byla jediná mezinárodní organizace, kterou jsem v tu dobu znala. Když mi bylo 15 let, začala jsem si s předstihem hledat, kdy budu moci jet na Work and Travel do USA. A ještě než jsem nastoupila na VŠ, viděla jsem se už na Erasmu.
Do USA jsem nakonec na léto odjela, na Erasmu v Británii jsem byla hned ve třetím semestru a ještě než jsem dokončila vysokou školu, vyzkoušela jsem si stáž v Evropském parlamentu. Samozřejmě jsem využila maximum toho, co se nabízelo – letní školy, konference, projekty pro mládež, letní workcamp, dobrovolnictví doma i v zahraničí.
Tou dobou máma říkala, že už nečeká, že se jí budu ptát na radu nebo svolení, že jen čeká a hlášení, kam pojedu tentokrát. K máminu ulehčení byl nakonec z dobrovolnictví v divoké Gruzii Brusel, kde jsem ironií osudu z těsné blízkosti několika set metrů zažila v roce 2016 svůj první teroristický útok.
Než jsem oslavila 26. narozeniny, tak jsem se dost nečekaně přestěhovala do Švédska za italským přítelem. V této době začali všichni vrstevníci stavět domy, sázet stromy a rodit syny, zatímco já jsem se z této dráhy prozatím vyšinula. Do Švédska jsem přijela s titulem, který v rovnostářském Švédsku znamená mnohem méně než doma v Čechách. Zatímco spolužáci z vysoké začínali své kariéry, já jsem ve Švédsku jako každý nový imigrant uklízela. Vymýšlela, co se nového naučit, abych si našla lepší práci a čelila otázkám z Čech, kdy to zabalím a jestli mi nevadí, že si kazím nadějnou kariéru.
Stejně nepochopím, proč takhle musíš cestovat, co tě na tom táhne. Proč nejsi radši doma, tobě se tady nelíbí?!
Ráda bych někdy znala odpověď na tuhle otázku také. Doma se mi líbí a svou domovinu mám moc ráda a bráním jí zuby nehty. Ale asi patřím k těm neposedům, kteří jsou až příliš zvědaví na to, aby zůstali léta na jednom místě a nevyzkoušeli (nejlépe) všechno, co jim život nabízí. Zvědaví na to, aby neposunuli za hranicemi domova hranice svoje. Zkrátka a dobře, prozatím patřím k těm mladým lidem, kteří časem narazí na to, že jim je to v jedné zemi malé.
Ve svých 28 letech nejsem vdaná, zatím jsem bezdětná a žádný dům jsem ani nezrekonstruovala, ani vlastníma rukama nepostavila. Kariéra se první rok ve Švédsku změnila spíše v boj o přežití a lehce pochybnou investici s neznámým výsledkem.
Volba života v zahraničí má svou daň: odříznutí od rodiny a známých, těžkosti pochopit, proč se někdo rozhodl odjet pryč a vůbec se vystavuje takovému martyriu místo jistoty a bezpečí. Při stežování často komentář, že je to přece to, co jsem vždy chtěla, důsledek mojí volby.
Zároveň jsem získala zkušenosti na celý život. Dostala jsem šanci se toho každý den učit tolik, až mi z toho praská hlava. Žiji denně naplno zemí, která mi ještě dva roky zpátky absolutně vůbec nic neříkala. Potkala jsem jedince tak rozmanitého původu, barvy pleti a společenského (ne)postavení, že to otřáslo skoro vším, co jsem doposud znala.
Vyzkoušela jsem si práci, ke které bych se v Čechách v životě neodvážila. Spoluzaložila ve Švédsku neziskovou organizaci, která pomáhá nově příchozím migrantům se integrovat. Zkrátka a dobře, za hranicemi komfortní zóny (a domova) se nepochybně roste.
Moje evropská rodina bude pořád rozkročena mezi minimálně třemi zeměmi a volba zůstat v jedné zemi bude vždycky volba nezůstat v té druhé. Ve Švédsku budu napořád Češkou, zatímco v Čechách budu čím dál více liberální Švédkou, která moc nerozumí, co se v Čechách děje.
