Místo toho, abych následovala svojí předurčenou životní dráhu, jsem se rozhodla vzít to za druhý konec a začala žít svoje švédské dobrodružství.
Kdo sleduje můj život ve Švédsku a zápisky z něho, jistě už pochopil, že mě Skandinávie těžce zkouší. Pokud hledáte způsob, jak svůj život a všechny jistoty převrátit na ruby, tak mám báječný recept.
Beru Švédsko na milost!
Prý se mnou ještě pár měsíců zpátky, kdy jsem neměla vyřízené žádné dokumenty, byla větší sranda. Na Švédsko jsem se dokázala dívat více kriticky. Měsíce plynou, nechala jsem se uplatit personnummer a futuristickými technickými výstřelky, které všemocné číslo nabízí a tak nějak jsme začali se Švédskem mojí existenci vzájemně tolerovat. Beru Švédsko na milost.
Již jsem ve Švédsku natolik dlouho, že kamarádky, které otěhotněly krátce po mém příjezdu, už rodí malé budoucí občánky tohoto království. Již jsem si přošla temným obdobím bez personnummer a fází, kdy jsem se nedobrovolně dohadovala s každým existujícím úřadem.
Rok zpátky jsem ani nevěděla, jak se švédsky řekne název země. Nyní si dokážu dokonce představit, co tak asi může znamenat nejdelší švédské slovo z Guinessovy knihy rekordů: nordvästersjökustartilleriflygspaningssimulatoranläggningsmaterielunderhållsuppföljningssystem-diskussionsinläggsförberedelsearbeten.
Na úřadě logiku nehledej aneb naposledy to zkouším
Moji imaginární rozlučku s temným obdobím prvních měsíců na severu zahajuji tím, že naposledy potrénuji švédský úřad, a to rovnou královnu absurdit mezi všemi: Arbetsförmedlingen, Úřad práce. Zřejmě máme se Švédskem dost odlišný pohled na moji existenční situaci.
Naposledy zkouším Arbetsförmedlingen v domnění, že zde vyzískám nějaké informace k programu Korta Vägen, což je vzdělávací program pro mladé akademiky. Historie mojí registrace na tomto veleslavném úřadu byla pravděpodobně nejkratší v celé historii.
Na mojí první plánovací schůzce jsem na otázky úřednice odpověděla kladně, že ano za a) jsem narozená v Evropské unii, b) mám vystudovanou vysokou školu, c) 25 let už mi bylo (minulý rok), d) přivydělávám si na brigádě, e) švédsky se učím (příliš) vzorně. Kdo by řekl, že nad tímto zaplesá srdce úředníka, tak jen se mýlí – všechny vyjmenované věci mi nejsou na tomhle úřadu ke prospěchu, nýbrž k tíži.
Je to oficiální – jsem málo beznadějná
Na to, abych měla někdy přístup ke státním podpůrným programům, musím být prý plně nezaměstnána skoro dva roky v kuse, mnohem mladší a hlavně bez vysoké školy v kombinaci s občanstvím mimo Evropskou unii. Takhle na žádnou pomoc nedosáhnu a navíc se budu muset každý měsíc prudit s nějakými reporty, kde píšu, kam jsem poslala CV. Jestli tento výklad mojí situace sdílí více úředníků nebo jen moje přidělenkyně, se nikdy nedozvím.
Jisté je, že Švédsko má momentálně mnohem více práce s tím, jak integrovat lidi, které sem přinesly všechny nedávné migrační vlny. Tyto skupiny lidí mají dle úřadů horší šance na uplatnění se na trhu práce, jejich vzdělání často potřebuje doplnit a stojí je mnohem více úsilí pobrat jazyk, který se tomu jejich ani za mák nepodobá.
Takže. Je to oficiální. Jsem nedostatečně beznadějný případ. Evropanka, co se (zvláště díky svojí tvrdé hlavě) do žádné škatulky prostě nevejde. No, co dodat, je čas hledat si vlastní cesty a nechat úřady už nadobro být.
Shledání s Gilgamešem aneb středoškolská švédština
Jedna věc, co se ve Švédsku nezměnila, je moje intenzivní snaha proniknout do tohoto jazyka a stát se brzy vzorným plně zaměstnaným občanem, abych konečně mohla platit všechny ty daně.
Jednou z duší, se kterou sdílím touho naučit se švédsky (pokud možno co nejdříve) je moje kamarádka z Číny. V Číně studovali prý na střední od brzkého rána do nočních hodin, tudíž mojí kamarádce přijde úplně normální, že po půl roce studia švédského jazyka atakuje úroveň C1, louská knížky v originále a připravuje si dlouhé prezentace s psychologickým rozborem postav románu a komparativní jazykové studie mezi čínštinou a švédštinou.
Naše vášeň pro studium se však v naší předchozí třídě rozhodně nesetkávala s nějakým valným pochopením. Spolužáky můžeme rozdělit do několika kategorií: ti, kteří mají na kurz jen 10 týdnů a většina z těchto lidí je ve Švédsku méně než rok – po roce všichni jedeme ve středoškolské švédštině. Specifickou skupinou spolužáků jsou ti, kteří mají 10 nebo 20 týdnů na kurz, ale ani dva týdny před koncem kurzu nemají nic hotového. Tito si ťukají na hlavu, proč tak ženeme, abychom kurz rychle dokončili? Relax přece, vzdávat se týdnů pohody a nicnedělání ve škole je přece úplná blbost. S touto poslední skupinou spolužáků nás dělí dva rozdíly: chceme začít co nejrychleji pracovat a na programy úřadů a různé další podpory nedosáhneme.
Ale kurzy švédštiny měním rychleji než ponožky a tak jsem za pár týdnů v dalším kurzu s úplně jinými lidmi. S kurzy roste náročnost a tyhle kurzy už bez pořádné dávky motivace dodělat nejde. Již jsem si prošla celým SFI (Svenska för Invandrare aneb Švédština pro cizince) a již jsem v druhé ze tří částí kurzu SAS (Svenska som andra språk, Švédština jako druhý jazyk). Tento kurz má 3 části a divím se, jak je to možné, že mezi jednotlivými částmi jsou pokaždé takové skokové rozdíly.
Není se (čas) čemu divit, po absolvování posledního kurzu se můžeme hlásit na vysokou ve švédštině, tak bychom teoreticky měli něco umět. A tak vyrábíme prezentace a knižní analýzy a píšeme komparativní studie o švédštině a mateřském jazyku. Áčko? Tak to je potřeba vypotit seminárku o jazykových rozdílech minimálně na 10-15 stránek. S nostalgií vzpomínám na gymnaziální léta, když se znovu probírám tolik nenáviděnými literárními žánry a nečitelnou antickou literaturou. Znovu se potkávám se starým známým Gilgamešem a jeho eposem. Eufemismy, symbolismy, metafory a personifikace jsou mojí novou mantrou.
Moje milá ideálnější práce, stále na Tebe čekám
Někdy zapomínám, proč že to vlastně beru všechno tak obklikou. Proč si řadu měsíců lámu hlavu nad nějakým severským jazykem. Pak si vlastně vzpomenu: aha, v práci se tady skoro všude mluví úředním jazykem téhle země, ve které zrovna bydlím – švédsky.
Jedna výzva je naučit se švédsky. Druhá výzva je najít si zaměstnání, které bude trvalé a stabilní a u kterého nebudu muset pokud možno každou směnu nadávat na po-mě-potopa-kolegy, jejichž metody týmové práce ve stylu já se na to vykašlu, zítra to za mě udělá nějaký chudák, jsou fakt ke vzteku. Zaměstnání, kde bude pokud možno nějaká jiná náplň práce než stlát postele. S rostoucím množstvím uklizených pokojů ve mně ale roste zoufalství, že snad ve Švédsku navždy zůstanu pokojskou.
Po půl roce uklízení netrpělivě vyhlížím moment, kdy se naskytne nějaká ideálnější práce. Ideálnější, což je právě kámen úrazu. Práci, která vás uživí a není moc odborná, ve Švédsku najdete s trochou štěstí vždycky. Ale touha dělat něco pohodlnějšího tady bude vždycky. Sedím doma u počítače a odepisuji na inzeráty, kdy se na jednu pozici recepční hlásí vyjma mě 197 dalších lidí.
Každý den mám svojí denní dávkou odmítnutí z různých pozicí. Vtírají se mi myšlenky, že v Čechách bych to měla určitě jednodušší. Ufňukané večery a hluboká zoufalství jsou na denním pořádku. Život je ale dostatečně nadaný vtipálek na to, aby mi v okamžicích nejvyšší hysterie naservíroval nějaké zlomyslnosti, abych se probudila z nikam nevedoucí sebelítosti. V doručené poště mám ne jednu pozvánku na opravdický pohovor na pozici slouhy státní moci, nýbrž rovnou dvě.
Vtipálek Život
Švédsko a vůbec život tady je vlastně celkem sranda. Zařekla jsem se, že v životě nebudu nikdy dělat dvě povolání: řidiče autobusu a bachaře ve věznici. Za pár dní si můžu gratulovat k absolvování hodinového pohovoru ve švédštině. Na pozici bachařky. Naplňuje mě hrdostí, že jsem se nerozbrečela u pravého pohovoru-výslechu v bachařském stylu ani u jedné ze zhruba sto otázek na téma můj vztah k vězení a trestaným osobám.
Šance, že práci opravdu dostanu, jsou nevelké, ale jsem na sebe hrdá, že jsem pohovor se ctí absolvovala. Vzhledem k tomu, že je tady všechno pro mě boj, pouštím se i do věcí, na které bych neměla možná odvahu ani doma v Čechách.
Hranice nemožného se posouvají. Na další, v pořadí už druhý, skupinový pohovor na Imigračním se už celkem těším, jelikož jsem již pár měsíců neslyšela, jak se mají děti HR manažera Svena. Ano, zdá se, že oznamovat počet dětí a králíků je nějakou záhadou součást náborových taktik v tomto úřadu.
Karma mi to všechno vrací
Tady ve Švédsku je potřeba mít na všechny pohovory spolupracovníky, které se za vás zaručí, tedy reference. Je těžké si takové relevatní osoby obstarat, když jste tady nováček. Naštěstí s dávkou kreativity to jde a překonávám i tuhle překážku: mám reference, hurá! Vrací se mi tak dlouhodobé dobrovolnictví v Červeném kříži, kdy jsem si udělala spoustu známých, kteří jsou ochotni o mě prohodit pár dobrých slov se zvědavými zaměstnavateli.
Švédsko zřejmě úročí i léta mojí snahy pomáhat lidem okolo sebe s životopisy a nadělí mi skrze mentorský program pro mládež se zahraničním původem skvělou mentorku. Mladou aspirantku na soudkyni, která mi dodává odvahu neztratit odvahu a je ochotná mi se začátky a hledáním práce ve Švédsku pomoci. Znovu se ukazuje, že se všechny tyto akvitity vyplácí!
Vysoké nároky-rychlá cesta do blázince!
Každá návšteva domů do Čech znamená obhajovat se, že odstěhovat se na Sever nebyla úplná blbost. Obhajovat se před kým? Před ostatními nebo vlastně sama před sebou? Pravdou je, že taktika nějak to dopadne se osvědčila jako nedostatečná psychická příprava na život ve Švédsku, i když bez ní bych odvahu odjet nikdy nesebrala.
Domy staví a děti plodí nyní už kromě spolužáků ze základky i kamarádi z vysoké. A vy, kdysi nadějná osoba, vyprávíte šokovaným známým z Čech o svém životě nezaměstnané studentky švédštiny, co si přivydělává stlaním postelí v hotelu. Můj momentální život ve Švédsku je na hony vzdálený tomu pohodlnému životu, co bych mohla mít – a pravděpodobně měla – v Čechách.
Je třeba si přiznat, že míra stresu při pobytu v zahraničí je fakt jen na vás. Může se na vás lepit smůla od začátku do konce, ale pokud ještě ke všemu budete prožívat svoje utrpení tak intenzivně jako já, tím hůře pro vás. Jestli jsem se něco za těch posledních deset měsíců naučila, tak to je, že mě moje vlastní nároky a požadavky na sebe dost zabíjí a připravují o pohodu.
Potkala jsem tady už konečně docela dost lidí na to, abych si uvědomila, že by bylo celkem normální, kdybych po deseti měsících ve Švédsku ještě jazykem nemluvila. Že je celkem normální, že mám jen brigádu místo toho, abych se pyšnila stabilním místem na plný úvazek. A tak nějak jsem konečně schopna vidět, jak strašně subjektivní je vnímání vlastní životní situace.
Táhne mi na třicítku a před domem ještě nemám Mercedes, ale přestávám postupně spěchat, myslet na svojí díru v životopisu a dumat nad dočasně nevalnými kariérními vyhlídkami. Protože místo auta před barákem se učím o dalším kousku světa, ovládám slušně další cizí jazyk a střetávám se s lidmi a názory, se kterými bych se doma nikdy nekonfrontovala.
A tak se konečně po deseti měsících kochám tím zázrakem, že jsem se svojí umanutou náturou první temné měsíce ve Švédsku zdárně přežila.
Článek byl původně publikován autorkou na stránce Mladiinfo v roce 2018. Pro větší přehlednost je článek přesunut na tento oddělený blog.
